Založit webové stránky nebo eShop
 

IN MEMORIAM





Sagar

 

 

 Sagárek se narodil v srpnu 1998.Poprvé jsem ho viděla v nějakých čtyřech týdnech,kdy si s celým vrhem hrál syn majitelů na zahradě a já jela na koni kolem.Tenkrát mě ani nenapadlo,že za nějaké dva měsíce,při nakupování v obchodě těchto lidí mě jejich syn ukecá,abych si vzala tu poslední chlupatou kuličku,která jim zbyla..A takto náhodou  přišla naše rodina k tomuto velkému mazlivci.Sagar byl od začátku dosti bázlivý,muselo se s ním jednat v klidu a baz jakýchkoliv projevů vzteku,v opačném případě byl schopný ze strachu i utéct.Bál se všech nových věcí,nenadálého hluku,prudkých pohybů..Časem se pilným cvičením vypracoval natolik,že běžné věci zvládal celkem v pohodě a jestliže byl se svým člověkem,který ho  podpořil,tak šel i do objevování neznáma.Určitě nejvíc mu pomohlo agility,které jsem s ním cvičila,bohužel jsme se nikdy nezúčastnili žádných závodů,protože to pro něj byl příliš velký stres,takže jsme zůstali u rekreační formy.Nikdy nezapomenu jakou měl radost,když mohl hopkat překážky nebo probíhat tunelem.4.8.2008 nás bohužel z nenadání opustil a odebral se na duhový most,kde mu je snad dobře a je tam spokojený a možná tam na nás čeká i se svojí paničkou,naší babičkou...                                      

 

 

Megi  

                                        

                                           *  7. 4.2004                                                        +26.4.2008  

                                             

Megi neboli Meganečka,Megalitka,Myška..Narodila se v Horních Bludovicích u Petry Opravilové.Jejím prvním majitelem byl můj kamarád Lukáš.Lukáš pracoval u koní a Megí tak mohla celé dny drandit venku.Bohužel ve stáji byli i další psi,kteří Megí opakovaně napadali.Proto se Luki rozhodl s Megan rozloučit.Mě v té době trpasličí pinčové nic neříkali,Megí jsem znala jako malou tryskomyš,která se kolem jen prohnala a byla fuč.Pohybovala se rychlostí komety a skákala jak klokan.Bylo to malé,divné,ušaté a připomínalo to netopýra.Takže jsem si ji vzalaNašim jsem tehdy řekla,že u nás bude jen na přechodnou dobu,než se najde nový páníčekNo ale hned druhý den bylo jasné,že z domu potáhnu dřív já než pinč.Táta běhal s Megí po čtyřech a přetahoval se s ní o hračky a mamka seděla u ledničky a tlačila do malého nenažrance co se dalo.Megí byla naše malévelké sluníčko,vždycky nás dokázala pobavit a rozveselit.Venku lítala jak torpédo,byla takový malý energizer.Doma se měnila v toho nejpohodlnějšího gaučáka,který se spokojeně rozvaloval ve všech možných i nemožných pozách na pohovce,nejradši ovšem hupsla do postele a chrápala pod peřinou.Když k nám po smrti Nera přibyl do rodiny Kimi,začala nám doma telenovela zvaná Jak si dva psi kradou kost..Tohle byla jejich oblíbená hra,jeden druhému totiž neustále něco kradli.Míčky,balonky,žvýkací kosti,prostě cokoliv co měl ten druhý aspon nanosekundu v hubě.Kolikrát to byla hlavně pro Megí vysilující práce,protože táhnout dvoukilovou uzenou hovězí hnátu je pro tříkilového psa celkem fuškaTuhle idylku,ale přerušila sousedovic ovčanda.Byla to asi rok stará fenka,který celý život prožila zavřená v kotci,občas jí teda pouštěli ven,ale tohle pro ní bylo nedostačující.Fenka navíc nebyla socializovaná,ostatní psy okamžitě napadala.Jednou v noci jsem se vracela s Kimim,otevřela jsem branku a na naší vlastní zahradě na Kima zaútočila ta fena.Byl to už její druhý útok na Kima,věděla jsem,že musím nějak zakročit,jenže byla tma,všichni spali..Bylo slyšet jenom rvoucí se psy.Naštěstí Kimi vběhl do stáje a v jednom boxu se feně vysmekl.Když utekl,stačila jsem dvířka přibouchnout a fena zůstala uvnitř.Honem jsem Kimba odvedla domů,protože bylo jen otázkou času,kdy se fena dostane ven.Vzbudila jsem rodiče a běžela pro sousedy,aby si psa odvedli.Když jsem se vracela zpátky,uslyšela jsem nářek,naši šli zkontrolovat jak to venku vypadá a Megí proklouzla ven..Fena ze tmy zaútočila znovu,Megí neměla se svými pár kily šanci..

Nikdy si neodpustím,že Meganečka takhle skončila,byla a pořád je naší malou světluškou a nikdy na ní nikdo z naší rodiny a kamarádů nezapomene.Jak se říká všechno zlé je k něčemu dobré..Megí nám neuvěřitelně chyběla,pořád jsme čekali,že odněkud vyběhne a přiběhne k nám..Bolest ze smri Megalitky byla veliká,ale dům bez pinčátka byl prostě neobyvatelný,takže jsem začala shánět štěně..A tak se k nám dostala Cassitka Pískovec alias Míša a s ní taky spousta nových přátel

 

                        *červen 1996                                                                        +červenec 2007                                        

Nero byl a bude navždy šampionem mého srdce.Byl to můj první vlastní pejsek a na to prostě nejde zapomenout..Před tím u nás sice psi byli,ale pro mě je ten první tenhle uličník,kterého jsem si sama vybrala a měla ho od štěnátka.Černé psisko s bílou náprsenko,přední nohy do o,zadní do x..Hned po příchodu do naší rodiny bylo jasné,že jsem si vybrala obrovskou osobnost a neunavitelného sportovníha cvoka.Jakožto tvořivé dítko jsem svého pejsánka učila všechny nezbytnosti,které každý pejsek umět musí,takže se naučil mít rád slepice,nehonit všudypřítomné zajíce a srny,chodit po žebříku na seník,tahat sánky atdatd.Časem jsme taky začali chodit do kynologického kroužku,kdy jsem se s Nerem poprvé dostala na cvičák a zkusili jsme něco málo ze sportovní kynologie.Nerošek ze všeho nejvíce ale miloval volný pohyb v přírodě,byl jedinečným partákem pro vyjíždky na koni a pro výlety na hory..Škoda,že Monty Kvasnica nepřišel se svým dogtrekingem o něco dřív,Neroš by byl blahem bez sebe.

 

 

 

 

 7-1 Dora-Zorka   

 

Zorinka se narodila v roce 1986 a co se s ní celý život dělo vím jen útržkovitě.Chvíli trochu sportovala,pak působila v chovu,kde dala snad tři hříbata,z nichž jeden valášek byl údajně exportován do Německa.Její poslední hříbátko byl Monte Christo,jehož otcem byl plemeník Vals.Chvíli také tahala v lese,odkud si přivezla ošklivé zranění zadní nohy způsobené omotaným ostnatým drátemNaše dá se říct osudové setkání se datuje na přelom října a listopadu roku 2004.Protože Zorka měla velice pěkné chody,pořídil si jí kamarád kvůli hříběti.Zorda bohužel nezabřezla a ve stáji vymýšlela samou neplechu..Slovo dalo slovo a já se jela na ni podívat s tím,že jí budu občas jezdit.No když jsem jí prvně uviděla,zhrozila jsem se co si to pořídil.Ve výběhu stál obrovský began,celičký dokonale obalený krunýřem zaschlého bláta,který usilovně rozkousával strom.Vzhledem k tomu,že jsem ve výběhu viděla jen březí plnokrevníky a malé poníky,usoudila jsem,že se Lukin zbláznil jestliže chce jezdit drezůru na TOMHLE.Další překvapení následovala jedno za druhým.Pro Zoru šla místní děvčata dva,se štajgrem a vůbec nebyla nadšená z toho,že kobyla nemůže zůstat kde je.Když se Zora dostala do stáje,zakousla se do hrazení a opírala se do něj takovou silou,že se viditelně hýbala střecha postarší stáje..Když se mi po půl hodině podařilo seškrábat z ní její bahnitý krunýř,začala kolem nás nervozně kroužit majitelka stáje a udělovala mi všelijaké zvláštní rady co a jak Zora dělá.Když jsem se přímo zeptala jestli vyhazuje nebo utíká,dostalo se mi zamítavé odpovědi,Zorinka je stará hodná babka.Po tomhle jsem se trochu obávala co mě čeká,žádný super jezdec nejsem a na koni jsem dlouho naseděla.Hned po nasednutí jsem se ale uklidnila,Zorda šlapala energicky dopředu,ale poslouchala co po ní chci,byla to prostě nádhera.Zcela jsem si ji už tehdy zamilovala a druhý den se Zora stěhovala k nám.Jaké bylo moje překvapení,když mi ji kamarád předal se spoustou uklidnujících přípravků a kupou rad jak s ní zacházet.U předchozích majitelů se občas chovala dosti nezvladatelně..Tohle mě opět trochu nahlodalo jestli to byl správný krok,ale Zorka se chovala jak ta nejhodnější kobylka..Zorda za mnou chodila jak pejsek,klidně úplně na volno,když jsem odcházela,chodívala mě vyhlížet na kraj pastviny,prostě byla ráda,že je se mnou..I přesto,že v životě zažila ne zrovna starostlivé majitele,byla Zora nesmírně vitální.Začaly jsme spolu trochu skákat,časem jsem s ní chtěla i závodit.Bohužel odešla na věčné pastviny strašněstrašně moc brzy.Na ten týden,kdy jsme bojovali o její život nikdy nezapomenu,kdybych mohla,tak jí dám kus svého života,jen aby neodešla.Bohužel v pátek 16.9.2005 podlehla následkům otravy.

Doufám,že je jí tam v tom konském nebi krásně

             
 

   

                                                                                                                                                                        

 

                                                                                                                         
TOPlist